Část 1. Drsný život mákovek vodních

9. září 2012 v 13:42 | Matouš Pavlík |  Ze života bezobratlých
Náš první příběh se odehrává v jednom smíšeném pahorkatinném lese. Mohutné smrky se tu tyčí do veliké výše a vrhají stín na vše kolem. My však svou pozornost musíme zaměřit mnohem blíž... Až ke kořenům jednoho starého a obvzláště gigantického smrku, kolem něhož teče tenký, jako had se klikatící potůček. V lesním stínu se zde skrývá velký trouchnivý pařez, obrostlý mechem a zmáčený ranní rosou. Na jeho povrchu se nachází loužička vody, posetá úlomky listů. A zde konečně žije skupina miniaturních a nenápadných chvostoskoků.
Ve zdejším mechu přežívá celá škála druhů těchto primitivních šestinožců, od velikých larvěnek obrovských, přes huňatky měnilivé, až po moruly mechové. Nás však nyní zajímá ta největší skupinka ze všech. Na malé kalužce se zde modrá hejno mákovek vodních (podura aquatica). Tito chvostoskoci se stravují rozkládajícími se zbytky rostlin, sebranými na vodní hladině. Mají proto speciální ústní ústrojí, skryté v hlavové kapsuli, pomocí něhož vysává organické odumřelé listy stromů. Spousty a spousty mákovek se stravuje právě tady. I když jsou velmi pomalé a většinou jim trvá dost dlouho, než si všimnou nebezpečí, mají ještě jednu možnost, jak utéct nepřátelům. Pod tělem mají složenou dlouhou skákací vidlici, zvanou furcula. Když se cítí ohroženi, stačí ji vymrštit a mohou tak doskočit až na třicet centimetrů.
Ovšem ani predátoři, kteří mákovky loví nejsou úplně nevybavení. Mezitím co v kolonii chvostoskoků panuje jisté hemžení ohledně páření a schánění potravy, míří do místa shluku po boku pařezu stínomilný, devět milimetrů dlouhý brouk pobřežník obecný (elaphrus riparius). Tento zdánlivě malý střevlík je přímo vybaven na lov malých šestinožců. Jeho nejděsivější zbraní jsou velká ostrá kusadla, jejichž jediný stisk by mákovku ihned zabil. Podobně jako svižníci využívá k lovu svoje velké oči, ktrými velmi dobře vidí. Jeho lehká stavba těla je poháněna silnýma nohama na pohyblivých kolubech. Je to velmi mrštný a rychlý brouk, zdržující se na okrajích vod stinných míst.
Doprostřed poklidně se stravující skupiny mákovek najednou přes okraj pařezu vtrhne pobřežník obecný a začne rychlostí blesku svými ostrými kusadly zabíjet a požírat chvostoskoky. Několik jedinců už vymrštilo své skákací vidlice, jiní se zatím pomalu sunou od místa útoku. Pobžežník však není ještě zcela nasycen a vrhá se na další a další mákovky a vyžírá jim z těla hemolymfu. Většina jedinců si dosud ještě nevšimla, že se vůbec něco děje a v klidu vysávala uhnívající vegetaci. Toho samozřejmě pobřežník využil a lapal do svých ostrých kusadel všechny opozdilce. Některým z chvostoskoků zatím zazněl v malinké hlavě poplašný signál a snažili se co nejrychleji dostat z pařezu po vlhkém mechu. Zatím co dravý brouk tlačil houf mákovek čím dál blíže k potůčku, z pod nízkého břehu se chystal na výpad další predátor. Tohle byla pro něj skvělá šance. Pár jedinců, kteří se zatím snažili spasit velmi pomalým útěkem už bylo skoro na kraji potoka, když na ně z vlhké trávy u břehu vyskočil další typ dravce - drabčík dvouskvrnný (stenus bimaculatus).
Tento brouk má stejně jak pobřežník dobré a velké oči a velmi zvláštní ústní ústrojí, uzpůsobené k lovu miniaturních živočichů. Je to jakýsi jazýček, vychlipovatelný tlakem krve, jenž má na svém konci lepkavý polštářek, kterým se dají chvostoskoci rychle lovit.
Pomalí a nemotorní chvostoskoci se už nemohli nijak bránit. Zespodu od potoka po nich střílel lepkavý jazýček drabčíka dvouskvrnného a zvrchu je drtila kusadla pobřežníka obecného. Jeden samec mákovky vodní zrovna těsně unikl jazyku drabčíka, když se to stalo! Suchý list, na němž zrovna odpočíval se najednou zahoupal a rozjel se po pomalém proudu potoka. Malý šestinožec byl v pasti. Drabčík dvouskvrnný totiž mimo jiné umí vylučovat sekret odpuzující vodu, díky němuž může plavat. Podlouhlý brouk skočil do vody a nechal se unášet proudem za listem, na němž byl chvostoskočí samec.
List se samcem se po proudu pohyboval stále rychleji od místa straviště. Drabčík byl teď čím dál blíž listu s bezbranným chvostoskokem. Potok byl sále prudší a list se začal nebezpečně naklánět. Když uplul deset metrů, uvázl na písčitém okraji břehu. Drabčíka proud ale strhnul pryč a odnášel ho pořád dál od šestinožce. Ten zůstal na opuštěném vlhkém pobřeží. Mákovka vodní na tom teď byla velice bídně. Nebylo příliš důležité, že samec opustil svou společenskou skupinu, avšak na tomto pustém kousku pevniny nebylo příliš potravy. Jeho dopravní list mu totiž příliš výživných látek neposkytoval, jelikož byl starý a úplně suchý. Samec se tedy pozvolna rozlezl dál po studeném kamení. Jeho hmatová tykadla byla neustále v pohybu, jak pátral po čemkoli k jídlu. Poté co překonal jeden pro něj zvlášť obří balvan, objevila se před ním zarostlá mechová pláň.
Modrošedý primitivní šestinožec líně postupoval mezi navlhlými mechorosty, z nichž právě vyrůstalo spousty štětů s tobolkami. Na zem tak sem tam dopadlo pár výtrusů. Samec sem tam narazil na malý kousek listu nebo odumřelého mechu a schutí vysál jeho šťávu. Zrovna se zastavil u jednoho většího kusu odumřelého stonku trávy, když se něco počalo vynořovat zpoza jednoho bělomechu šedého před ním.
Za okrajem kupy se nejprve objevila dvě veliká jedovatá klepeta. Za chvilku vystoupilo i tmavé tělo. Bohužel se jednalo o dalšího lovce chvostoskoků - štírka mechového (neobisium muscorum). Ten nyní výhružně nad mákovkou mával červenými klepety. Za vteřinku se objevil další štírek, nepochybně samice - nesla totiž plodový vak s embryi.
Tito štírci rodu neobisium nemají ocasní bodec jako štíři, ale jed jim ústí v klepítkách, kterými by však byli schopni mákovku rozmáčknout i bez něj. Jeden ze štírků teď výhružně mával klepítky nad mákovčinou hlavovou kapsulí a zdálo se, že musí každou chvíli vystartovat. A tak se taky stalo. Štírci zaútočili. Klepítko bližšího štírka se už dotývalo mákovky, když samec prudce vymrštil furculu. Půl sekundy letěl vzduchem a pak přistál na dalším bělomechu. Štírkům tak očividně unikl.
Vysílený chvostoskok pomalu lezl nahoru přes kopeček mechu a vypadalo to s ním dost špatně. Štěstí se však ukázalo. Za okrajem hroudy ležel kus rozkládajícího se dřeva, na němž se živila nepočetná skupinka dalších mákovek vodních.
A tak náš chvostoskok dokončil svou nebezpečnou cestu, a poklidně dožil zbytek svého krátkého života na hnijícím kousku dřeva...


Obrázky jsem použil z:
1.http://www.biolib.cz/cz/taxonimage/id83928/
2.http://www.biolib.cz/cz/taxonimage/id122104/?taxonid=3771
3.http://arthropoda.pavouci-cz.eu/CZ%20INSECTA/CZ%20COLEOPTERA/Karta_Stenus_bimaculatus.htm
4.http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0944200612000141
5.http://www.flickr.com/photos/shane58/2454207140/
Děkuji jejich autorům.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 HAAS HAAS | Web | 21. listopadu 2012 v 16:31 | Reagovat

Pane jo, jen když jsem to tak rychle projel - i život bezobratlí je podobný životu velkých zvířat, tohle je vskutku zajímavé!!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama