Chystaný dokument

8. srpna 2015 v 11:00 | Matouš Pavlík |  Mrtvolní kolonizátoři
Posledním rokem se věnuji výzkumu dekompozice mrtvých zvířecích těl a střídání mrtvolných kolonizátorů. Ano, připouštím, že je to poněkud neobvyklé hobby. Pro někoho možná nechutné a nepochopitelné. Ale to mi starosti nedělá.
V budoucnu bych se této problematice rád věnoval více, jelikož mě zaujalo odvětví entomologie úzce spjaté s kriminalistikou - forenzní entomologie. V ČR není bohužel příliš rozšířené, proto se snažím, jak to jen jde. Možná se někdy dostanu k jeho studiu...
Dlouhé hodiny jsem chodil po lese, prodíral se houštinami a překonával četné výškové rozdíly, než se na mě konečně usmálo štěstí a mohl jsem první objekt svého zájmu. Relativně čerstvou mršinu 5-6 let starého srnce. Nezbývalo než nasadit ochranný oblek, respirátor, brýle proti mouchám, návleky a rukavice, přichystat krabičky a sadu pinzet a mohl jsem začít sbírat, fotit a natáčet. Každý možný den, co to šlo, jsem se znova a znova vracel na toto místo a dělal další záznamy, dokud z mého objektu nezbyla jen hromádka kostí. Trvalo to něco přes měsíc. A teď sedím doma, na poličce malou sbírku preparovaného hmyzu a na harddisku hordu materiálu.
Pro zatím jsem sestříhal krátký trailer na chystaný dokument o mrtvolných kolonizátorech - The Story of Decomposition. Snaha upoutat pozornost i nezasvěcených a odehnat ty nepřipravené skutečně byla. To už posoudíte sami.
Prosím o trpělivost do vydání celého dokumentů. Je to moc a moc práce. S trochou štěstí to ale roku 2015 bude, jak slibuje trailer! Smějící se
 

Já a teraristika

7. února 2015 v 17:52 | Matouš Pavlík |  Chov obecně
Tak jsem se po dlouhé době zase objevil na tomto téměř zapomenutém blogu a rozhodl se, že si zase jednou udělám čas na případné čtenáře a alespoň něco málo napíšu. V tomto článku bych rád hovořil o sobě samém a svých zážitcích v teraristice. Nyní probereme jednotlivé významnější zástupce členovců, kteří se za pár let vystřídali u mě v bytě (ať už vítáni či nevítáni ostatními jeho obyvateli, tzn. mou rodinou) a něco málo si o nich povíme...

Mé první větší kroky, co se týče teraristiky, vedly na Entomologickou burzu (setkání chovatelů a sběratelů bezobratlých za účelem prodeje či vzájemné výměny) v Pardubicích roku 2011. Byl jsem tehdy velmi nadšen, když jsem poprvé dorazil do ABC klubu ve Štolbově ulici, místa, kde se dvakrát do roka sejdou lidé, které spojuje společný zájem a v mnohých případech i životní styl. Dlouho jsem obdivoval všemožné entomologické potřeby či bedny plné skvostně vypreparovaných živočichů rozličných tvarů a barev. V jednom z koutů těchto tří místností jsem si všiml něčeho, co ve mně vzbudilo notný zájem - stolku s mnoha plastovými krabičkami plnými tmavého nakypřeného substrátu, v němž se to hemžilo obřími bílými larvami jakýchsi exotických brouků. Ihned se ke mně přitočil slovenský prodejce a začal do mě horem dolem ládovat informace stylu: "je to levné, nenáročné, kupte hned!". I nechal jsem se ovlivnit a s nadšením pozoroval, jak přemisťuje dvě obří larvy do zvláštní krabičky. U toho mne ujišťoval, že chov je naprosto jednoduchý, stačí, když budu chovnou nádobu čas od času zásobovat spadanými rozkládajícími se listy. Rovněž jsem se dozvěděl, že na konci jejich metamorfózy na mne čeká jeden z největších brouků světa - africký Goliathus orientalis. Svým nákupem jsem byl velice potěšen a završil jsem příjemné dopoledne také zakoupením několika kukel mého oblíbeného nočního motýla, hranostajníka vrbového.
Jak šel čas, larvy užíraly substrát rychlostí blesku a zaplňovaly platový box velkým množstvím suchých fazolovitých výkalů, jež by se možná rovněž daly použít jako hnojivo. Nakonec se mi poštěstilo a jednoho dne jsem uzřel, že přešly do stadia kukly.
Čekalo mne však překvapení. Živočich, jenž vylezl z tvrdého šiškovitého útvaru, rozhodně nevypadal jako zmíněný africký velikán. Jeho hruď byla celá černá a krovky zdobil přechod mezi tmavou a hnědou barvou. Zmíněné goliášovské velikosti však ani v nejmenším nedosahoval. Velmi dlouhou dobu jsem žil v domnění, že se jedná o nejvíce podobný druh, Pachnoda marginata marginata, ale s největší pravděpodobností šlo o omyl. Můj brouk byl zase větší než tento konžský zlatohlávek a vykazoval znaky, jež se s ním neshodovaly. Nedávno mě kdosi upozornil, že by se mohlo jednat o Mecynorrhinu ugandensis. Ta je sice barevně velice rozmanitá, ale těžko říct, zda bychom takto skutečně mohli pojmenovat i mého zlatohlávka. To ať posoudí odborníci...
Každopádně je pro příště lepší na burzách nevěřit všemu, co lidé napovídají, a nekupovat druhy, které bezpečně nepoznáme, nemáme-li chuť nechat se napálit. Věřím totiž, že Goliathus orientalis je mezi chovateli daleko ceněnějším druhem než ten, jejž jsem měl tu čest chovat i já.
A ještě jeden poznatek: Nikdy se nesnažte africké brouky přechovávat v sítěných nádobách. V dospělosti se sice živí ovocem, ale jejich kusadla jsou dostatečně silná, aby zvládla zdolat plastové pletivo! Pak lehce dojde k problémům, když na uprchlíka nenarazíte vy sami, ale vaše nic netušící sestra...

Má další výprava na pardubickou burzu proběhla ještě téhož roku. Tentokrát jsem věděl dobře, co chci, jelikož jsem si při minulé návštěvě stačil všimnout dalších zajímavých živočichů, jež tamější stoly nabízely. A tak jsem přišel k mému dosud velmi oblíbenému druhu. Tím je africká robustní ploštice, zákeřnice dvojtečná (Platymeris biguttata). Tehdy jsem koupi tohoto druhu bral jako něco úžasného a zároveň děsivého. Platymeris je totiž dravá a disponuje účinným jedem. Ten při lovu aplikuje do těla oběti pomocí svého, dalo by se říci i mohutného na hmyzí poměry, bodavě sacího ústního ústrojí. Tímto velkým bodcem (neboli rostrum) probodne hmyzí exoskelet a vstříkne ochromující a rychle působící dávku jedu. Já jsem díkybohu zatím neměl tu příležitost vyzkoušet jed na vlastní kůži, jednomu z mých přátel se to však při neopatrné manipulaci podařilo. Podle jeho slov poté následovala několika hodinová silná bolest doprovázená relativně krátkodobým otokem. Chovatelé říkají, že právě bodnutí těchto afrických ploštic patří k nejnepříjemnějším hmyzím bodnutím, které po letité praxi, způsobené souhrou nešťastných náhod, podstoupili. A to stále není vše! Zákeřnice totiž dokáží také zaměřit a až na vzdálenost třiceti centimetrů vystříknout jed přímo do protivníkových očí. Silný jed tak může způsobit i dočasné oslepnutí. To je také jeden z důvodů, proč při manipulaci s nimi nosím ochranné brýle.
Každopádně se milé zákeřnice osvědčily jako příjemný terarijní druh. Jsou totiž vcelku nenáročné, je zábava pozorovat jejich krmení a velmi rychle a jednoduše se množí. Jsou to totiž organismy partenogenetické (tzn. dochází k rozmnožování dokonce i bez účasti samců. Vzniklí haploidní jedinci pak mají jen poloviční sadu chromozomů). Pravdou tedy zůstává, že i z několika málo jedinců dokážete vychovat celou velkou kolonii. I já sám zákeřnice úspěšně množím a můžu tak neustále pozorovat zázrak přírody v podobě růstu a přeměny živočichů.
Vlevo: vajíčka zákeřnic. Vpravo: mladá zákeřnice v prvním instaru.
Vlevo: mladá zákeřnice se maskuje nasbíranou zeminou. Vpravo: zákeřnice v předposledním instaru, vpouštění do terária
Vlevo: dospělci zákeřnice. Vpravo: dospělec a čerstvě svlečený dospělec.

Zajímavou celkem nedávnou změnou byl pro mě chov švábů. Do té doby jsem totiž šváby choval pouze jako krmivo pro dravce ve svých teráriích. To se však změnilo s příchodem nápadu, že bych si mohl pořídit samotného krále švábů. Tento madagaskarský kolos se nazývá Gromphadorhina portentosa a patří k těm největším. O to lepší je na tom skutečnost, že zároveň ani není příliš drahý. Alespoň na burze Živá exotika v Praze, kterou jsem již mnohokrát navštívil, mě přišel velmi lacino. Tento zavalitý hmyz je vcelku příjemným nájemníkem chovných nádob. Můžete ho bez problémů brát na ruku (trochu ale drápe, to je pravda), je pomalý, nemotorný a živí se prakticky vším, co mu nabídnete. Nejraději však ovocem a zeleninou. Pár nepříjemností však najdete i na něm. Přes den je společníkem příjemným, v noci se však chová poněkud provokativně ke spícím osobám. O to nepříjemnější hluk je, dáte-li mu do terária jako podestýlku chrastící suché listí. Já sám jsem ho po této zkušenosti raději přestěhoval do vedlejšího pokoje. Aby toho nebylo málo, hlučnost je jeho specialitou a zároveň ho v přírodě chrání coby odstrašení přirozených nepřátel. Umí totiž nasát vzduch do zadečku a poté ho velikou rychlostí zase vypustit, což se na venek projevuje jako syčení o síle až 90 decibelů ne nepodobné zvuku rozdrážděného hada.
Mě však i přes tuto jeho fascinující dovednost vcelku rychle omrzel, neboť se stal brzy cílem parazitických roztočů, kteří šváby, svinule a různé mnohonožky velmi často v teráriích kolonizují.
Gromphadorhna portentosa - Vlevo: samec, Vpravo: samice

Již několikrát jsem navštívil o prázdninách Chorvatsko a již třikrát jsem měl to štěstí a narazil na zástupce, byť se to nezdá, se šváby příbuzné skupiny hmyzu, kudlanek - kudlanku nábožnou (Mantis religiosa). Dvakrát z toho jsem si ji dokonce přivezl zpět do ČR a nějakou dobu choval. Nejlepší na tom bylo, že každý ze zmíněných tří exemplářů měl trochu jiné zbarvení. První byl hnědý, druhý hnědo-žlutý, třetí a zatím poslední zelený. Musím říci, že kudlanky mě jsou a vždy budou velmi vítaní terarijní chovanci. A to zvláště pro možnost brát je na ruku, čilost a způsob lovu potravy. Předhodíme-li kudlance do výběhu mouchu či jiný krmný hmyz, můžeme pozorovat, jak se opatrně snaží ke kořisti přiblížit a poté se jí vysokou rychlostí zmocní svýma loupeživýma nohama. Pěknou věcí na nich je, že se dají chovat i ve velmi malém prostoru a nijak je tím neomezujete, jestliže dbáte na časté doplňování potravy. Vhodná je například petlahev s uříznutým hrdlem potaženým síťkou. Kudlanky totiž většinu dne sedí a číhají na kolemjdoucí hmyz.
Barevné variace kudlanky nábožné.

Již zmíněné Chorvatsko také hostí další zajímavé druhy, jež se dají přechovávat v teráriu. Jako příklad uvedu mnohonožky velkých rozměrů. Zatímco u nás tyto neškodné potvůrky dorůstají kolem 4 cm, v Chorvatsku se těší daleko větším rozměrům. Minulý rok jsem měl šanci pár si jich nachytat. Nebyla to však žádná zvláštní novinka. Velké mnohonožky jsem již dříve v chovu také měl. Pro pořádek nejprve uvedu dva chorvatské druhy, které se mi zatím nepodařilo ani určit. Dorůstají až do velikosti kolem 10 cm a jsou to převážně noční živočichové. Já sám jsem je vyrážel lovit až po setmění s baterkou v ruce, síťkou a krabičkami. Člověk si uvědomí až tehdy, kolik živočichů přes den vůbec nevidí... Gekoni, strašníci a noční motýli jsou pak všude. Ale zpět k mnohonožkám! Jsou to opět vcelku nenáročná stvoření většinu času zavrtaná v podestýlce. Živí se všemožnými rozkládajícími se látkami. Při podráždění vypouštějí látku, která obsahuje slabé kyanidy, takže může naleptat kůži.
První z mnohonožek, chycená mnou. (oblast blízko Splitu a Trogiru)
Vlevo: mnohonožka z ostrova Hvar, kterou mi přivezl kamarád. Vpravo: poleptání látkou, již vylučují mnohonožky

Vskutku neočekávaným přírůstkem do mého chovu byl také typ mnohonožky, u nás označovaný jako plochule. Narazil jsem na něj na Živé exotice v Praze. Je to prakticky plochule křehká, na niž můžete narazit v minulých článcích, akorát v africkém (tj obřím) podání. Latinský název zní Coromus vittatus. Trochu připomíná vzhledem filmové ztvárnění karbonské stonožky/mnohonožky Arthropleury se svým silným štítem, který jí kryje podélně celé tělo. Tato plochule je však neškodná a živí se pouze mechy a lišejníky. Dokonce spoléhá na své brnění natolik, že jí chybí schopnost vypouštět odstrašující látku.
Coromus vittatus

A pro úplnost tu mám ještě jednu mnohonožku, a to největší mnohonožku světa - Archispirostreptus gigas (dříve graphidostreptus). K této mnohonožce jsem taktéž přišel na burze v Praze. Chodil jsem nervózně mezi stoly a nerozhodně si prohlížel živočichy na nich umístěné. Nakonec jsem zvolil největšího členovce v okruhu minimálně dvaceti metrů. Na otázku "Kolik prosím stojí jeden Archispirostreptus?" jsem dostal nečekanou odpověď "Do you speak english?". Inu, anglicky jsem uměl, takže jsem si brzy nesl v burzy velice pěkného "domácího mazlíčka". Tato mnohonožka je doslova gigant mezi mnohonožkami. Může dorůst až 38,5 cm a vylučuje velmi silnou jedovatou látku, která při nedostatečném ošetření může na kůži zanechat i jizvy. Živí se jako skoro všechny mnohonožky ovocem a rozkládajícími se látkami.
Mně osobně bohužel v krátké době z neznámých důvodů zahynula, ale jsem přesto rád, že jsem mohl hostit tento africký klenot.
Archispirostreptus gigas

Jednou z mých nejoblíbenějších skupin bezobratlých jsou stonohy (scolopendrmorpha). Při jedné z mnoha návštěv Živé exotiky v Praze jsem se rozhodl si přání, koupit některou scolopendru a chovat, vyplnit. Tito neuvěřitelně draví a agresivní živočichové jsou záležitost především tropických a subtropických oblastí. Největší stonoha světa, Solopendra gigantea, dosahuje až 30 cm. Já jsem se však rozhodl pro daleko menší druh. Vždy mě fascinovala jihoevropská stonoha páskovaná (Scolopendra cingulata, 12 cm), jejíž jed může člověku způsobit nepříjemné zdravotní problémy. Ta však na burze k sehnání nebyla. Nahradil jsem ji však podobně velkým taktéž evropským druhem s velmi podobným zbarvením, Scolopendrou morsitans. Dodnes nevím, jaké přesně následky by mělo její kousnutí,jsem si však jist, že je tu velice vysoká možnost, že by mohlo vést, stejně jako u druhu S. cingulata, k horečkám, zvracení a dýchacím a srdečním obtížím. Možná se to někomu z Vás nezdá, ale já jsem šťasten, když mohu mít něco takového doma a zkoušet to brát na ruku. Zahrnuje to žádané přívaly adrenalinu a především potvrzuje mou teorii, že většina jedovatých bezobratlých se k Vám bude chovat tak, jak se chováte Vy k nim. Upřímně řečeno, občas jsem míval pocit, že stonohy se tomuto tvrzení vymykají, neboť před přelezením na mou ruku se ta má pokaždé zastavila a tykadly ohmatávala prostor před sebou. působilo to, jako by si snad nebyla jistá, má-li se zakousnout nebo lézt dál... Nicméně jsem stále v pořádku a účinky jedu jsem neotestoval.
Scolopendry jsou obvykle velice rychlé a nenasytné. Vpředu jsou vyzbrojeny silnými kusadly s účinným jedem, vzadu posledním párem nohou schopným silně štípnout. Některé z nich dokáží dokonce vyvolat alergickou reakci už jen tím, že přelezou po lidské kůži. Ta moje se však ukázala být vcelku nudná. Většinu času trávila zahrabaná v lignocelu nebo zalezlá v úkrytu a chytat potravu jsem ji příliš nevídal. Ke své spokojenosti si nejspíš budu muset časem pořídit větší a neklidnější druh...
Scolopendra morsitans
Vlevo: hlava se silnými kusadly, Vpravo: zadní pár nohou schopný štípnout

Relativně nedávno jsem s kamarádem jel do Chrudimi za jistým chovatelem. Ve sklepním prostoru chová tento veselý chlapík obrovské množství sklípkanů a různých dalších bezobratlých živočichů. Pomohli jsme mu tuto řádku nohatých kamarádů nakrmit a chvíli před odjezdem jsem od něj zakoupil dva sklípkany druhu Nhandu chromaus. Jsou to vcelku rychlí a agresivní živočichové, jejich jed by však neměl být horší než jed předešlé stonohy. Mimo jiné pouštějí dráždivé chlupy, ale s tím jsem problém nikdy neměl. Mé dva exempláře byly opačného pohlaví, takže jsem se je pokoušel pářit. Bohužel neúspěšně. Namísto toho samice nakonec zakousla a vysála samce. Abych pravdu řekl, sklípkani nepatří k živočichům, kteří by mě nějak zvlášť oslovili, ale jejich chov je určitě pěkná zkušenost.
Vlevo: pár Nhandu chromatus, Vpravo: čerstvě svlečená samice na ruce

Nejvíce ze všech mne však oslovil jiný taxon, taktéž spadající pod pavoukovce - řád Štíři. Svého prvního jsem si koupil již na třetí burze v Pardubicích od již zmíněného chovatele. Začal jsem méně jedovatým druhem zvaným veleštír trnitý (Heterometrus spinifer). Jak jsem již psal, není třeba se obávat bodnutí. Mělo by sice bolet, ale obvykle je doprovázeno pouze otokem. I samotný vzhled tomu nasvědčuje (velká klepeta, malý bodec) Heterometrus pochází z jihovýchodní Asie a dorůstá délky asi 13 cm. Jedná se o pralesní, černě zbarvený druh. Pod UV lampou světélkuje (jako všichni štíři).
Samice, kterou jsem vlastnil, byla již napářená, ale bohužel zemřela kvůli jakýmsi komplikacím, aniž by se již narozená mláďata podívala na svět. Na to, že tam jsou, jsem posléze přišel až při preparaci.
Heterometrus spinifer
Vlevo: heterometrus na ruce, Vpravo: heterometrus za působení UV světla

Můj další druh jsem koupil taktéž od onoho chovatele na další Pardubické burze. Tentokrát se jednalo o mnohem jedovatější druh, madagaskarský Grosphus ankarana, pojmenovaný podle tamního pohoří. Dosud netuším, jaké přesně účinky má jeho jed, ale předpokládám, že budou podobné jako u středomořského druhu Bhutus occitanus. Tento štír je menší než veleštír trnitý a má jiné, pestřejší zbarvení.
I tato štíří byla napářená a dokonce porodila mláďata, ta však bohužel sama sežrala. To mohlo být způsobeno příliš častým vyrušováním. Nezbývá mi, než se poučit...
Grosphus ankarana
Vlevo: menší a štíhlejší klepeto - známka jedovatosti, Vpravo: pod UV

Můj nejnovější a současný přírůstek je opět méně jedovatý (dokonce méně, než samotný Heterometrus), to však na atraktivitě tomuto druhu vůbec neubralo. Osobně jsem si ho pořídil pouze kvůli vzhledu. Jeho název zní štír ojedinělý (Hadogenes paucidens) a pochází z Tanzanie. Je tvarem přizpůsoben životnímu prostředí - ploché tělo mu umožňuje lépe se vměstnat mezi kameny. Svůj bodec na tenkém "ocase" skoro nepoužívá. Je tedy ideální pro začátečníky.
Hadogenes paucidens
Vlevo: telson s malým bodcem, Vpravo: pod UV lampou

Vřele doufám, že Vás má malá sbírka někoho nadchla nebo mé poznatky někomu pomohly, protože rozhodně je, o co stát. Teraristika je, byla a bude skvělou zábavou, která nám vstoupí do života a obohatí nás o mnohé nevšední zážitky a zkušenosti. Tak terárkům zdar!

Tesařík pižmový (Aromia moschata)

13. února 2013 v 15:17 | Matouš Pavlík |  Tesaříkovití (Cerambycidae)
Tento poměrně velký tesařík dorůstá velikosti 13 - 35 cm. Jeho zbarvení kolísá od kovově zelené k modré či bronzové. Sameček má tykadla delší než tělo, samička je má o něco kratší. Hlava nese středně velká kusadla. Dospělý brouk se však stravuje, jako většina tesaříků, květním nektarem. Jak už je zřejmé podle názvu, tesařík také disponuje pižmovými žlázami.
Larvy jsou bílé a vyvíjejí ve dřevě živých vrb, kde mohou značně škodit. Proto i dospělce často můžeme nalézt v lužních lesích a blízko vod.

 


Plochule křehká (Polydesmus complanatus)

26. ledna 2013 v 11:53 | Matouš Pavlík |  Plochulovití (Polydesmidae)
Plochule křehká patří mezi mnohonožky (diplopoda). Poznáme ji zejména podle širokých destiček, kryjících jednotlivé články. Velmi tak připomíná časté spodobnění pravěké Arthropleury, která dosahovala délky až 3 m. Plochule se spokojila s délkou 3 cm. Mezi destičkami jsou drobné mezery a z každého článku vyrůstají po obou stranách dvě nohy. Plochule jsou slepé a orientují se pomocí tykadel. Při vyrušení se ohýbá do podkovovitého tvaru a v nejhorším vystřikuje kyanid, páchnoucí po mandlích.
Tyto mnohonožky se nejraději ukrývají ve škvírách pod kameny a větvemi v jehličnatých a smíšených lesích. Aktivní jsou hlavně v noci a živí se rostlinnými zbytky. Samička klade snůšku o 100 - 200 vajíčkách. Vše umístí do předem vybraného úkrytu.

Hrbule pestrá (Craspedosoma simile)

26. ledna 2013 v 11:29 | Matouš Pavlík |  Hrbulovití (Haaseidae)
Tento prazvláštní živočich spadá do třídy mnohonožek (diplopoda). Za svůj název vděčí zejména podivnému vzhledu, který je nezaměnitelný s jinými mnohonožkami. Každý tělní článek totiž nese dva malé hrby, které jsou opatřeny červenou tečkou. Celé tělo je tmavě hnědé a asi 2,5 cm dlouhé. Z každého článku (jako u všech mnohonožek) trčí po obou stranách dvě nohy. V ohrožení vylučuje hrbule slabý kyanid, který je cítit po mandlích a chutná přímo odporně. Žije především v lužních lesích a nížinných vlhkých oblastech. Živí se tlejícími zbytky rostlin.

Zlatohlávek konžský (Pachnoda marginata)

20. listopadu 2012 v 21:30 | Matouš Pavlík |  Zlatohlávkovití (Centoniidae)
Tento zlatohlávek pochází z tropických částí Afriky - např. Kongo. Existuje mnoho druhů rodu Pachnoda, jako příklad uvedu třeba druh Pachnoda marginata marginata nebo Pachnoda marginata peregrina. Je to velmi zavalitý brouk, přestože nepatří k největším svého druhu. Marginata dorůstá cca 4 cm, peregrina asi 2,5 cm. Marginata má většinou černou hruď a na zadečku přechod barev od černé do hnědé. Celé tělo po většinou roubí světlá linka. Peregrina má naopak v zadní polovině krovek dvě hnědé skvrny. Tito zlatohlávci se živí zralým, až přezrálým ovocem, květním nektarem a mízou stromů. Jejich larvy vypadají jako bílé ponravy chroustů, jen jsou podstatně větší a mají rudou hlavu s velkými kusadly. Ty se stravují v zemi rozkládajícími se rostlinnými zbytky. Zlatohlávci rodu Pachnoda jsou velmi často chováni v teraristice. To je vlastně také důvod, proč o nich píšu já.
V posledních letech jsem dvakrát navštívil entomologickou burzu v Pardubicích. Při první návštěvě jsem od jednoho slovenského prodejce koupil dvě obří larvy. Vytáhl je do sáčku z krabice substrátu. Tehdy mi přišly vážně gigantické. Ani jsem nezapochyboval, když mi muž sdělil, že se jedná o druh Goliathus orientalis - jeden z největších brouků na Zemi. Odnesl jsem si tedy larvy domů a pečoval o ně. Připravil jsem jim velikou bednu, do níž jsem nasypal též na burze pořízený substrát. Larvy mi v nádobě žily asi půl roku. Věřte mi, že za tu dobu se i v dobrém chovu objeví mraky savenek, které zaplaví terárium. Po půl roce se larvy zakuklily do pevných broučích oválných kokonů. Jaké mne však čekalo překvapení, když ze jednoho kokonu nevylezl Goliathus orientalis, ale něco úplně jiného. Považoval jsem to za Pachnodu, ale ještě teď dost pochybuji o jejím přesném určení. Neměla totiž po obvodu těla žádnou světlou linku, jako to ukazují knížky. Ale věřme tomu, že by se pro tento druh našlo bližší určení, kdyby se podrobně zapátralo v té stovce druhů rodu Pachnoda, co existují. Z druhé kukly dlouho nic nevylézalo, proto jsem vzal skalpel a pokusil se zjistit, co způsobilo zbrzděný vývoj. No... druhý exemplář byl neforemný a černý, z čehož se dalo usoudit, že by se stejně už nevykuklil. Z nákupu na burze se tedy vyklubal menší podraz. Nejen že se vykuklil jen jeden brouk, a to ještě jiný druh než měl, ale také kdybych chtěl koupit Pachnodu marginatu kdekoli jinde, přišlo by mě to mnohem levněji. Takže varování pro všechny chovatele: Prověřte si dobře, co si kupujete!
Ale na druhou stranu zase tak nespokojený jsem nebyl. I tento brouk je velmi pěkný výtvor přírody a jsem rád, že mohl navštívit i moje terárium.
Larva zlatohlávka z burzy
Pachnoda (?)
Pachnoda (?)
Pachnoda na květině
Nevylíhnutá kukla Pachnody

Křižák laločnatý (Argiope lobata)

20. listopadu 2012 v 18:27 | Matouš Pavlík |  Křižákovití (Araneidae)
Tento křižák spadá stejně jako jeho příbuzný křižák pruhovaný do rodu Argiope. Poznáme ho především podle charakteristického tvaru zadečku - po jeho obvodu je několik ,,laloků". Je to největší křižák Evropy. Délka těla samice je až 25 mm. Zadeček zdobí žluto-černo-bílá kresba. Nohy jsou černo-žlutě pruhované a hlavohruď šedá. Sameček je podstatně menší - dorůstá nanejvýš 8 mm. Zadeček je malý a hnědě strakatý. Tká si sítě, jež mohou být i metr široké. Stejně jako u Argiope bruennichi je na nich klikatý pavučinový pruh, tvořený více vlákny. Není nijak zvlášť jedovatý ani nebezpečný.
Křižák laločnatý se vyskytuje v teplejších křovinatých stepích a stráních. Je rozšířen po Africe, Asii i Evropě. V Evropě obývá zvláště jižnější oblasti. V ČR nežije.
Já jsem se s tímto pavoukem setkal pouze jednou v Chorvatsku. Exemplář, který jsem nalezl, však bohužel nedorůstal plné velikosti. Zvláštností jsou u něj jeho obranné reflexy. Kdykoli se k němu něco přiblížilo na příliš krátkou vzdálenost, rychle se na síti rozkmital, aby útočníka odradil. Stejný manévr používají třeba sekáči.
Argiope lobata z Chorvatska

Křižák pruhovaný (Argiope bruennichi)

19. listopadu 2012 v 21:46 | Matouš Pavlík |  Křižákovití (Araneidae)
Patří mezi křižákovité (araneidae), je jedním z několika druhů rodu Argiope. Vzrůstem se řadí mezi větší zástupce čeledi. Délka těla kolísá u samic mezi 15 - 20 mm, u samců pouze 3 - 6 mm. Samice mají velký oválný zadeček s bílými, žlutými (někdy až oranžovými) a černými pruhy. Je to velmi viditelná kresba, již prakticky lze jen těžko přehlédnout. Nohy jsou pruhované stejně, a hlavohruď má stříbřitou barvu. Malý sameček je celý hnědý, až na bílo-žlutou kresbu na zadečku.
Křižák pruhovaný pochází původně ze střední Evropy. Odtud se však rozšířil i na sever a nyní už patří mezi běžné pavouky ČR. Od roku 1991 se po Česku začal šířit a v současné době je prostě všude. Obývá většinou suché louky s vysokou trávou, někdy i zahrady. Staví si na první pohled snadno rozpoznatelné sítě. Jejich tvar je stejný jako u jiných druhů křižáků, středem však svisle vede daleko hustější a bělejší pruh pavučiny, tvořený více vlákny.
Po námluvách, které jsou u těchto pavouků běžné v červenci, klade samice do kuličky oranžová vajíčka, která pak opřede jemným vláknem a opatří pavučinovou destičkou, na které je pak celý výtvor zavěšen. Kolem něj vytvoří velmi hustou a silnou vrstvu tkaniny, jako tepelnou izolaci. Nakonec vše opřede dalším - hnědým obalem, také velmi pevným (má za úkol udržet celý kokon po hromadě), který pak připoutá k vrchu nějaké rostliny (většinou to bývá výš než 20 cm od země. Vajíčka přezimují a na jaře se líhnou malí křižáčci. Ti kokon opouštějí až v květnu.
Tento pavouk je jistými zdroji označován za jedovatého. V žádném případě ale není důvod se ho obávat. Kousnout Vás na předloktí a způsobit lehký otok dokáže většina křižáků a argiope není výjimkou. Jinak však jeho kusadla ani neprokousnou kůži. Na internetu se lze setkat se články typu: ,,Pozor na jedovaté pavouky! Křižák pruhovaný zaútočil...", a tak se šíří hromadné zděšení. Komentáře některých k těmto článkům ve mně vzbuzují spíše pocit, že se do střední Evropy dostaly miliony černých vdov, které se chystají 21.prosince 2012 způsobit apokalypsu... V žádném případě však tyto články neberte vážně a komentáře k nim raději ani nečtěte.
S chovem tohoto křižáka mám velmi bohaté zkušenosti. Každé léto si beru pár samic domů a pár týdnů o ně pečuji. Jako chovná nádrž vám postačí i obyčejná pětilitrová sklenice, jaké se používají třeba na okurky. Doporučuji zakrýt ji víčkem s několika malými otvor na dýchání. Na dno nasypte trochu půdy - může to být hlína, písek, zkrátka co chcete. Někde venku si sežeňte několik větviček, vysokých přibližně jako sama sklenice a napíchejte je do substrátu tak, aby se různě křížily a opíraly se o stěny sklenice. Křižáka vpusťte rovnou dovnitř. Jeho chov je velmi jednoduchý, pouze to chce pro začátek trochu rad. Křižák pruhovaný si na nový domov bude chvíli zvykat, proto se nedivte, že za začátku nebude přijímat potravu. Až později si od vás přeci jen jídlo vezme. Jestli tak neučiní ani po pěti dnech, raději ho pusťte a vyhledejte si nového. Krmení je v celku jednoduché. Venku na louce nasbírejte malý hmyz (neměl by být větší než křižák samotný), např. páteříčky, mouchy, pestřenky, saranče, atd. Ulovenou potravu nevhazujte do výběhu. Živé zvíře přidržte pomocí pinzety u křižáka. Bude-li se potrava dobře hýbat a kroutit, pavouk si jí všimne a uchopí ji sám. Pak můžete pozorovat, jak svou oběť uchopí a zabalí do pavučiny. Věřte mi, že kdo to nikdy neviděl, bude to považovat za velký entomologický zážitek. Když je s obalováním hotov, uchopí kořist a vstříkne do ní jed. Pak už následuje jen vysátí tekutin.
Jestliže jste odchytili samice s těmi největšími zadečky, určitě vám i v zajetí brzy nakladou vajíčka. To, jestli se vám však vylíhne už záleží na náhodě.
Křižák, utíkající z chovné nádoby :-)
Argiope bruennichi na louce
Křižák pruhovaný obaluje kořist. (v pozadí je vidět chovná nádoba)

Část 1. Drsný život mákovek vodních

9. září 2012 v 13:42 | Matouš Pavlík |  Ze života bezobratlých
Náš první příběh se odehrává v jednom smíšeném pahorkatinném lese. Mohutné smrky se tu tyčí do veliké výše a vrhají stín na vše kolem. My však svou pozornost musíme zaměřit mnohem blíž... Až ke kořenům jednoho starého a obvzláště gigantického smrku, kolem něhož teče tenký, jako had se klikatící potůček. V lesním stínu se zde skrývá velký trouchnivý pařez, obrostlý mechem a zmáčený ranní rosou. Na jeho povrchu se nachází loužička vody, posetá úlomky listů. A zde konečně žije skupina miniaturních a nenápadných chvostoskoků.
Ve zdejším mechu přežívá celá škála druhů těchto primitivních šestinožců, od velikých larvěnek obrovských, přes huňatky měnilivé, až po moruly mechové. Nás však nyní zajímá ta největší skupinka ze všech. Na malé kalužce se zde modrá hejno mákovek vodních (podura aquatica). Tito chvostoskoci se stravují rozkládajícími se zbytky rostlin, sebranými na vodní hladině. Mají proto speciální ústní ústrojí, skryté v hlavové kapsuli, pomocí něhož vysává organické odumřelé listy stromů. Spousty a spousty mákovek se stravuje právě tady. I když jsou velmi pomalé a většinou jim trvá dost dlouho, než si všimnou nebezpečí, mají ještě jednu možnost, jak utéct nepřátelům. Pod tělem mají složenou dlouhou skákací vidlici, zvanou furcula. Když se cítí ohroženi, stačí ji vymrštit a mohou tak doskočit až na třicet centimetrů.
Ovšem ani predátoři, kteří mákovky loví nejsou úplně nevybavení. Mezitím co v kolonii chvostoskoků panuje jisté hemžení ohledně páření a schánění potravy, míří do místa shluku po boku pařezu stínomilný, devět milimetrů dlouhý brouk pobřežník obecný (elaphrus riparius). Tento zdánlivě malý střevlík je přímo vybaven na lov malých šestinožců. Jeho nejděsivější zbraní jsou velká ostrá kusadla, jejichž jediný stisk by mákovku ihned zabil. Podobně jako svižníci využívá k lovu svoje velké oči, ktrými velmi dobře vidí. Jeho lehká stavba těla je poháněna silnýma nohama na pohyblivých kolubech. Je to velmi mrštný a rychlý brouk, zdržující se na okrajích vod stinných míst.
Doprostřed poklidně se stravující skupiny mákovek najednou přes okraj pařezu vtrhne pobřežník obecný a začne rychlostí blesku svými ostrými kusadly zabíjet a požírat chvostoskoky. Několik jedinců už vymrštilo své skákací vidlice, jiní se zatím pomalu sunou od místa útoku. Pobžežník však není ještě zcela nasycen a vrhá se na další a další mákovky a vyžírá jim z těla hemolymfu. Většina jedinců si dosud ještě nevšimla, že se vůbec něco děje a v klidu vysávala uhnívající vegetaci. Toho samozřejmě pobřežník využil a lapal do svých ostrých kusadel všechny opozdilce. Některým z chvostoskoků zatím zazněl v malinké hlavě poplašný signál a snažili se co nejrychleji dostat z pařezu po vlhkém mechu. Zatím co dravý brouk tlačil houf mákovek čím dál blíže k potůčku, z pod nízkého břehu se chystal na výpad další predátor. Tohle byla pro něj skvělá šance. Pár jedinců, kteří se zatím snažili spasit velmi pomalým útěkem už bylo skoro na kraji potoka, když na ně z vlhké trávy u břehu vyskočil další typ dravce - drabčík dvouskvrnný (stenus bimaculatus).
Tento brouk má stejně jak pobřežník dobré a velké oči a velmi zvláštní ústní ústrojí, uzpůsobené k lovu miniaturních živočichů. Je to jakýsi jazýček, vychlipovatelný tlakem krve, jenž má na svém konci lepkavý polštářek, kterým se dají chvostoskoci rychle lovit.
Pomalí a nemotorní chvostoskoci se už nemohli nijak bránit. Zespodu od potoka po nich střílel lepkavý jazýček drabčíka dvouskvrnného a zvrchu je drtila kusadla pobřežníka obecného. Jeden samec mákovky vodní zrovna těsně unikl jazyku drabčíka, když se to stalo! Suchý list, na němž zrovna odpočíval se najednou zahoupal a rozjel se po pomalém proudu potoka. Malý šestinožec byl v pasti. Drabčík dvouskvrnný totiž mimo jiné umí vylučovat sekret odpuzující vodu, díky němuž může plavat. Podlouhlý brouk skočil do vody a nechal se unášet proudem za listem, na němž byl chvostoskočí samec.
List se samcem se po proudu pohyboval stále rychleji od místa straviště. Drabčík byl teď čím dál blíž listu s bezbranným chvostoskokem. Potok byl sále prudší a list se začal nebezpečně naklánět. Když uplul deset metrů, uvázl na písčitém okraji břehu. Drabčíka proud ale strhnul pryč a odnášel ho pořád dál od šestinožce. Ten zůstal na opuštěném vlhkém pobřeží. Mákovka vodní na tom teď byla velice bídně. Nebylo příliš důležité, že samec opustil svou společenskou skupinu, avšak na tomto pustém kousku pevniny nebylo příliš potravy. Jeho dopravní list mu totiž příliš výživných látek neposkytoval, jelikož byl starý a úplně suchý. Samec se tedy pozvolna rozlezl dál po studeném kamení. Jeho hmatová tykadla byla neustále v pohybu, jak pátral po čemkoli k jídlu. Poté co překonal jeden pro něj zvlášť obří balvan, objevila se před ním zarostlá mechová pláň.
Modrošedý primitivní šestinožec líně postupoval mezi navlhlými mechorosty, z nichž právě vyrůstalo spousty štětů s tobolkami. Na zem tak sem tam dopadlo pár výtrusů. Samec sem tam narazil na malý kousek listu nebo odumřelého mechu a schutí vysál jeho šťávu. Zrovna se zastavil u jednoho většího kusu odumřelého stonku trávy, když se něco počalo vynořovat zpoza jednoho bělomechu šedého před ním.
Za okrajem kupy se nejprve objevila dvě veliká jedovatá klepeta. Za chvilku vystoupilo i tmavé tělo. Bohužel se jednalo o dalšího lovce chvostoskoků - štírka mechového (neobisium muscorum). Ten nyní výhružně nad mákovkou mával červenými klepety. Za vteřinku se objevil další štírek, nepochybně samice - nesla totiž plodový vak s embryi.
Tito štírci rodu neobisium nemají ocasní bodec jako štíři, ale jed jim ústí v klepítkách, kterými by však byli schopni mákovku rozmáčknout i bez něj. Jeden ze štírků teď výhružně mával klepítky nad mákovčinou hlavovou kapsulí a zdálo se, že musí každou chvíli vystartovat. A tak se taky stalo. Štírci zaútočili. Klepítko bližšího štírka se už dotývalo mákovky, když samec prudce vymrštil furculu. Půl sekundy letěl vzduchem a pak přistál na dalším bělomechu. Štírkům tak očividně unikl.
Vysílený chvostoskok pomalu lezl nahoru přes kopeček mechu a vypadalo to s ním dost špatně. Štěstí se však ukázalo. Za okrajem hroudy ležel kus rozkládajícího se dřeva, na němž se živila nepočetná skupinka dalších mákovek vodních.
A tak náš chvostoskok dokončil svou nebezpečnou cestu, a poklidně dožil zbytek svého krátkého života na hnijícím kousku dřeva...


Obrázky jsem použil z:
1.http://www.biolib.cz/cz/taxonimage/id83928/
2.http://www.biolib.cz/cz/taxonimage/id122104/?taxonid=3771
3.http://arthropoda.pavouci-cz.eu/CZ%20INSECTA/CZ%20COLEOPTERA/Karta_Stenus_bimaculatus.htm
4.http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0944200612000141
5.http://www.flickr.com/photos/shane58/2454207140/
Děkuji jejich autorům.

Jak mrchožrouty najít a chytit

3. prosince 2011 v 15:44 | Matouš Pavlík |  Mrchožroutovití (Silphidae)
Ten kdo chce mrchožrouty chovat nebo napichovat do sbírky musí také vědět jak je najít a ulovit. Existuje na to spousty dobrých metod, které se ovšem zakládají jen na jednom bodě. A to, že mrchožrouti jsou z velké většiny nekrofágové. Výjimkou je třeba mrchožrout housenkář, u něhož se musíme spoléhat pouze na výskyt a přísun potravy, což není zrovna spolehlivé.
Vysvětlíme si tedy hlavně jak chytit ty nekrofágní druhy. Pro polapení druhů typu m. černý, znamenaný a vrázčitý stačí nastražit do speciální přihrádky vykuchané vnitřnosti z několika hlemýžďů. Pokus si ovšem chcete být jisti, že neuteče ani jeden, připravte vnitřnosti do takzvané padací pasti. Tzn. že zapustíte sklenici až po okraj do půdy a postavíte nad ni stříšku, aby tam nepršelo. Brouk, který tam pak leze, přiváben návnadou do pasti jednoduše spadne. Do takovéto pasti snáze chytíte mrchožrouta černého a obecného. Pro polapení hrobaříků, či m. vrázčitých, znamenaných, atd. se vám spíš osvědčí když na zem na speciálně určené místo položíte malou mršinu, např. myš, ptáka, prostě co najdete. Nezaručuje se tím však že mršinku nenajde a nesežere nějaké větší zvíře.
Na polapení hrobaříků je také dobrá metoda na chytání škodlivého hmyzu. Ta se však osvědčuje jen když je velmi teplo a všude létá dost hmyzu. Vezměte nejlépe skleněnou láhev a na dno nalijte trochu piva nebo šťávy. Pak ji zavěste na strom. Do ní se pak při správnách podmínkách začnou slétávat včely, vosy, mouchy a pod. a utopí se v tekutině. Po delší době se v láhvi nahromadí tohoto hmyzu víc a jeho hnijící pach přivábí i hrobaříky.
Doufám, že se vám tyto informace budou v budoucnu hodit. Přeji vám pěkný lov mrchožroutů!

Kam dál